Jako mnoho terapeutů mě k pomoci druhým přivedly vlastní problémy a hledání řešení a odpovědí. Byla to dlouhá cesta, která vlastně pokračuje dodnes. Během hledání jsem pocítila i léčivou sílu ve svých rukách. Používání se mi ale časem zdálo nevhodné. (Pomohu sice někomu třeba od bolesti hlavy, ale pokud neudělá žádnou změnu ve svém životě a zvycích, pokud se nebude ptát dále a změny nebudou opravdu „systémové“, není to trvalé řešení). Prozřetelnost mě dovedla k Andreji Dragomireckému a Regresní terapii a později také k Systemickým konstelacím, které vhled do problému mohou poskytnout. Těmto technikám se věnuji dodnes.

Zde je ve zkratce můj příběh:

Od mládí pracuji s kamenem jako restaurátorka památek. Tvorba z kamene mě vždy uspokojovala a posilovala můj smysl pro harmonii a krásu. Vždy jsem věřila ve své síly a tomu, že dokážu cokoli budu chtít a i když “hmotného” potvrzení jsem příliš neviděla, vždy jsem věřila i ve spravedlnost. Abych ale opravdu uvěřila v to, co nás přesahuje, opatruje a vede – chcete-li v Boha, musel mě život nejprve srazit na kolena. Kameníci musí pít. Splachovat prach. Já splachovala i doma smutek. K životnímu soužení nad odchodem milovaného tatínka v mých 10 letech se v dospělosti přidala “zrada” muže kterého jsem milovala. „Svedená a opuštěná“ jsem nevěděla jak dál žít a co dělat se svými city a myšlenkami, které se měnily v bolest.

V té největší bolesti jsem nakonec uslyšela v hlavě slova: Tu lásku kterou hledáš máš ve svém srdci, a můžeš ji rozdávat. Můj život se začal zvolna měnit. Při jedné jógové meditaci jsem vystoupila mimo tělo a zažila do té doby nepoznaný klid a mír. Ze dne na den jsem přestala pít alkohol. Na klid a vyrovnanost stačí jóga! Poměrně rychle se ukázalo, že dechová cvičení s kouřem v plicích dohromady nejdou a zbavila jsem se cigaret. Změny v mém životě pokračovaly. Přistěhovala jsem se do sparťanských podmínek k novému příteli. A tehdy, v mých 43 letech se objevily zažívací potíže. Nejen pití alkoholu a kouření, ale celkový dřívější životní styl a způsob myšlení mi na zdraví nepřidaly.

Začala jsem podvědomě hledat cestu která mě bude naplňovat a bude vyhovovat mé přirozenosti. Vyzkoušela jsem homeopatii, urinoterapii, půsty a meditace. Přes všechnu tu snahu jsem se necítila dobře. Hledala jsem dál, objevila makrobiotiku a přijala její filozofii: tělo ví samo, co má dělat, když mu vytvoříme vhodné podmínky. A tak jsem ze dne na den změnila stravu a stravovacích návyky. Nebyla to žádná procházka růžovou zahradou. Mé tělo vylučovalo nastřádané škodliviny všemi otvory i póry. Psychika též reagovala (deprese, nespavost) a postupně se čistila.

Od fyzických či fyziologických procesů jsem postoupila ke zdánlivě nehmotným aspektům našeho těla. Dostala jsem se k regresní terapii, kterou učil a praktikoval Ing. Andrej Dragomirecký. Její absolvování se u mne projevovalo úžasnými výsledky. Přesto se úspěchy střídavě dostavovaly a zase slábly. S anémií a vyčerpaná jsem nevěděla jak dál a tak jsem jednoho dne vše odevzdala vyšší moci a spolehla se na moudrost univerza s vědomím, že vše dopadne jak má. Přestože jsem do té doby upřednostňovala hlavně alternativní cesty, díky kamarádce a náhodám jsem se ocitla u skvělého lékaře. Bylo to v podstatě mé první setkání s doktory a západní medicínou.

V nemocnici mi diagnostikovali a rychle odstranili “nádherně” zapouzdřený nádor v tlustém střevě. Žádné metastázy, žádné komplikace. Během cesty jsem poznala, že stále máme před sebou i kolem sebe pomoc. Ta pomoc však bez zklidnění, hledání, kladení otázek, pochybností a pokory nemusí být na první pohled zřejmá. Pro někoho může být tento příběh málo “zázračný”, ale jsem přesvědčena, že jen souhra mého snažení a hledání, společně s medicínskou praxí a vědomou spoluprací s lékaři, mě dovedla k úspěšnému uzdravení. Také věřím, že není třeba zavrhovat západní medicínu jak to někteří léčitelé prakticky automaticky dělají.